ztrácím kontrolu

7. october 2017 at 17:45 | G. |  Mysl plná sedmikárásek
Sračky v hlavě. Plno myšlenek. Záchvatů, který jsem prodělala. Naposledy včera. Seděla jsem natisknutá l stěně, vyděšená, v záchvatu pláče jsem slyšela jak na mě křičí. Kdo? Ony. Anna s Miou... Chtějí mě nějak potrestat. Což dělám i sama. Cítila jsem jak se něco přibližuje k mé posteli. Byl to největší záchvat v poslední době. A to to spustila úplná sračka.
Také jsem neměla chodit do té knihovny, viděla jsem ho tam s E. Ona za ním leze pořád a já s tím přestala. Ničilo mě je vidět. Ji vidět nalezlou u něho. Jsem asi žárlivá, hrozná a chovám se odporně, snažila jsem se přesvědčit se, že mi je ukradenej. Ale není. Nenávidím ty pocity. Úzkosti. Samoty a prázdna. Do knihovny dalších půl roku nevlezu, o to se už nějak postarám. Musím. Jinak mě to zničí. Potřebuju také něco udělat s tím mojím jídlem. Přežírám se, zvracím a trápím se hlady. Pro mou máti je to jen v tom že nesnídám. Pro ni je to děsně jednoduché a proto mi stále připomíná mou postavu. Neustále a mě to zabíjí zevnitř. Potřebuju od života víc. Než je jen deprese, úzkosti a ten neskutečný zasraný strach. Jenže jak to mám dokázat. Na mládeži kam k Církvi Bratrské chodím melou pořád, že pomůže Bůh. Ať ho do svého života pustíme. Jenže já tam chodím max. kvůli těm lidem, ale věřící opravdu nebudu. Já bych spíše ve svém životě ptřebovala mít někoho 24/7 u sebe. Kdo mi bude pomáhat pořád a nebude jen pozitivní ale přizpůsobivý. Jenže je to jako hledat jehlu v kupce sena. Navíc se opravdu velice těžko seznamuji s lidma. Nejde mi to... Takže pokud se někdo neseznámí se mnou tak moje šance jsou nulové. Opravdu nulové.
 

Where to go next

Advertisement