But darling we're all insane.

8. september 2017 at 22:01 | Gabriela |  Mysl plná sedmikárásek
Cítím neskutečnou únavu a bolest uvnitř, kterou obaluje cigaretový kouř. Ano občas si zapálím,jednu-dvě za den. Nechci být, ale nějaký pravidelný kuřák. Bolest uvnitř? Únavu? Nevím, pravděpodobně ze školy, celé dopoledne nejím do konce vyučování a jsem max o cigaretách. Usínání se stalo každodenní rutinou o vyučování a stejně tak bolest očí.
Závislost na kofeinu. Nepiju kafe, ale energeťáky. Někdy se stane, že jich mám i tři za den. A ano vím, není to zdravý...A ani to na mě už nemá účinek a jsem po tom ještě unavenější.
Moje srdce zahalila samota a prázdnota. Své blízké se od sebe snažím odehnat. A bojím se. Opět jsem si řízla, jen párkrát a ne moc hluboko. Díky bohu. Fascinuje mě pohled na krev. Cítím jakoby mne něco stahovalo dolů a mě převládal smutek. Opět mě stahuje jak Anna tak moje úzkostná porucha....
Svojí aktuální, nové, psycholožce nevěřím a není mi příjemná. Asi jediné čeho mám v plánu využít je art terapie, kterou prý také provozuje. Budu děla, že jsem úplně v pořádku a budu tak i vypadat. Snad.
Chybí mi moje bejvalá třídní učitelka, pravděpodobně se za ní asi zajdu podívat. Jelikož bych ji ráda viděla. To se takhle budu už cítit pořád? Potřebovala bych někoho kdo tu pro mě bude 24/7. Někoho reálného. Ne z internetu. Potřebovala bych si promluvit. Obejmout, zase. Jenže nevím na koho se obrátit.
Sem zmatená a zničená. Zničená životem.
Někoho kdo zavolá moje jméno, když budu odcházet a přitáhne si mě k sobě . Obejme a řekne, že mě má rád.
Ano je tu on. Nevídáme se tolik, vyhýbám se mu? To vyloženě ne, jen ho nevyhledávám a přijde mi, že mu jsem stejnak jedno...A co. Je to uzavřená kapitola. Jedu dál. Tedy nejedu, aktuálně jsem se zasekla na stanici prázdna.

Čekám až mi zapípá mobil a přijde od ní sms. Moje ex psycholožka, které sem psala a bojím se o ni. Možná zbytečně, ale neodepisovala na email... Také mi chybí, jako další a poslední člověk s mojí třídní učitelkou. Chtěla bych si s ní zase promluvit a svěřit se, ale nemohu. Pokud mi to sama nenabídne. Já nebudu ta, co udělá první krok..
 

Fucked empty

11. august 2017 at 21:03 | Gabriela |  Mysl plná sedmikárásek
Jak mám popsat to, co cítím? Tu bolest. Neskutečně to bolí. Zdá se mi to jako zrada. Ale začnu asi od začátku toho dne.
Den předtím jsem se domluvila s kamarádkama, že půjdeme ven a já navrhla, že vezmu Stronbow. Počítala sem s jedním pro všechny, ovšem Eliška vzala další dvě a rum kávovej navrch. Usadily jsme se u lavičky, kde jsme tehdy seděli s ním, vedle malinkého lesíka. Stromy šuměly a my se bavily. Vzala sem tousty a koláč, kamarádka čokoládové sušenky a druhá džus a čipsy. Bylo to v pohodě, jenže po tom co jsme dopily Stronbow sem otevřela rum, chtěla sem jen ochutnat. Kávovej sem doposud neměla. A rozhodně nechci, aby to vypadalo, že tohle dělám nějak často. Nedělám. A pily jsme. A pily. Jen já s jednou kamarádkou ta další si tam kreslila. Válely jsme se po zemi, smály se a bavily se. Jenže pak řekla něco co nikdy říct nechtěla. Co jsem neměla vědět. Ano miluju někoho komu je 24. Ví to a já jsem smířená, že nemám šanci a jsme jen kamarádi. Nic s tím neudělám a ani nechci. Jenže to tak neskutečně bolí. Nemám v plánu se řezat. Do toho opět nespadnu. Vím co udělám.
"Jsi na tom o dost líp než já."
Tvrdila jsem jí, že to tak není, že jsme na tom úplně stejně. Jenže pak řekla tu větu. Osudnou větu...
"Já sem ho políbila a on mě nazpět". Já odpadla. Prý to udělal jen, aby ji neurazil. Ale nedovedu si Elišku představit jak tohle dělá. Automaticky mi začaly padat slzy a já tam začala brečet. Týnka, ta co nepila téměř vůbec mě automaticky obejmula. Byla to moje záchrana, jinak bych udělala bůh ví co. Bolelo to. Ano, ono se řekne abych to neřešila. Jenže to já nedokážu a moc to bolí. Ale vím jak to skončí. Moc dobře to vím. Bohužel. Je to smutné.
Volala sem lidem, kterým bych nikdy v životě nevolala. I jemu, jenže odepsal "Gábi promiň jsem v nemocnici".
Já tam s Eliškou šílela, ona chtěla jít za ním, ale obě jsme akorát tak ležely na zemi mezi kopřivama.
Chtěla sem křičet a rvát se. Chtěla sem, aby mě obejmul...
Pak sem šla od holek mrknout se na sráz, ze kterého jsem sklouzla ani nevím jak. Byl dost strmej a já bych nikdy v normálním stavu dolu nešla. Jenže Týna o mně měla asi strach a vydala se za mnou. Jsem ráda, že ji mám a pokud toto čteš tak hrozně děkuju. Jsi moje zlatíčko. Eliška od nás pak utekla a já se musela skrz větve drát s Týnou nahoru, protože mi zvonil telefon, on. A poprvé jsem zvracela násilím...

Ztracená myšlenka

3. august 2017 at 18:31 | Gabriela |  Mysl plná sedmikárásek
Kde začít? Blog jsem psala tolikrát, vlastně jsem začala už jako malá. Ale to než blogování bylo maximálně "blogování". První opravdový blog jsem psala kingxwolf.blog.cz. Ovšem veškeré články jsem s roztrhaným srdcem smazala a i svou vysokou, na mě, návštěvnost oplakala. Neměla jsem k dispozici svůj ntb a tak jsem si po čtyrech měsících pořídila hlavně kvůli své budocí střední škole nový. Rozhodla jsem se začít s čistým štítem tak uvidíme. Snad si nějaké čtenáře najdu a opět do této "komunity" zapluju. Ovšem po odchodu Standy upřímně pochybuji, že to bude jako dřív. No což. Obrázek o mně samotné si udělejte vy podle článků. Dozvíte se toho časem víc. Nejspíše se budu držet linie, kterou jsem měla jako dříve.
Jsem na ni zvyklá a psaní blogu mi upřímně neskutečně chybělo. Možnost se vypsat z problémů, které mám. A asi i budou.

Where to go next

Advertisement